Minulý týden jsme s děckama hráli v Bártovi na chválách. Bylo to krásné. Atmosféra při svíčkách, Nejsvětější na oltáři. Skoro po celou dobu jsem měl jen zavřené oči a zpíval a hrál pro Jesuse. Na závěr jsme od P. Jendy dostali požehnání. Feelovali jsme pak ještě jednu písničku, tak jsme ji zahráli. Po jejím doznění ale zazněl potlesk, který mě hodně dostal. Bavil jsem se o tom s několika lidmi a poměrně dost jsem o potlesku přemýšlel. V pondělí jsem měl poradu s Georgem. Přivítali jsme se a navzájem se zeptali, jak se máme. Nevím proč, ale stále ve mně byl ten potlesk. Jak jsem o tom mluvil, napadlo mne, že bych to chtěl popsat. Zkusit vysvětlit, proč nemám rád, když se po chválách, modlitbě nebo po mši svaté tleská. Proto jsem zkusil napsat tento příběh. Je velikým zjednodušením, ale věřím, že hlavní podstatu vystihuje.

Bardův příběh

Před dávnými časy, kdy po cestách jezdívala koňská spřežení, města střežili rytíři a málokdo uměl počítat do více než sta, se stal tento příběh. Je to příběh mladého sirotka, který se proslavil po celém království…

Už od mala to neměl jednoduché. Rodiče ho opustili ve věku, že si je ani nepamatoval. Do svých pěti let strávil život s partou sirotků, kteří přežívali v ulicích hlavního města. Byl to těžký život, který našeho mladého hrdinu naučil tomu, že se musí umět s životem poprat a může se spoléhat jen na sebe a několik nejbližších.

V šesti letech, když zrovna kradli jablka u místního prodejce, ho dostihla spravedlnost. Během útěku skrz dílnu městského loutnaře se mu povedlo rozbít několik nástrojů a stráž ho zadržela. Protože způsobil velikou škodu, dostal na vybranou: buďto půjde do vězení pro mladistvé nebo si odpracuje svoji škodu u loutnaře. Volba nebyla těžká a tak se z našeho sirotka stal loutkářův učedník.

Práce to byla nesmírně obtížná. Mistr loutnař byl spravedlivý a laskavý, ale měl vysoké nároky a byl přísný. Nejprve nechal chlapce jen zametat a uklízet. Později, když si všiml jeho zručnosti, ho začal pouštět i k svému řemeslu. Z chlapce se po několika letech stal velice obratný a šikovný řemeslník. Mimo jiné byl loutnař skvělým muzikantem a zpěvákem. Občas sebou brával chlapce do krčmy a učil ho muzikantskému řemeslu. Časem se ukázalo, že je i chlapec velice zdatným a talentovaným zpěvákem a muzikantem. Zjistil, že hudba je v jeho srdci a pro ni chce žít.

Chlapec slýchával dobrodružné příběhy. Snil o dalekých krajinách, psal o nich písně. Ve svých osmnáctých letech měl dluh u loutnaře splacen. Navíc se mu povedlo našetřit malý finanční obnos. Rozhodl se, že se vydá do světa jako potulný muzikant, který bude těšit lidi svými písněmi a příběhy.

Protože byl mladý, pohledný a talentovaný, vypracoval se mezi ty nejlepší bardy v celé zemi. Miloval svoji práci. Zbožňoval to, že může zpívat a hrát pro svoji své potěšení a pro upřímnou radost druhých. Když byl na cestě, často sedával při západu slunce, kochal se a vyzpívával světu vše, co měl na srdci.

Sláva mladého muzikanta začala předcházet. Kam přišel, tam ho lidé vítali potleskem. Krčmáři se předháněli, ke komu přijde. Náš mladý hrdina dokonce začal vystupovat i v městských divadlech. Něco se na něm ale začalo měnit. Při cestách už nesedával při západu slunce. Málo kdy se stalo, že by si vzal loutnu a zpíval si jen sám pro sebe. Když vstával ráno, nebyl tak spokojený a plný nadšení jako dříve. Jeden večer o tom před svým vystoupením i přemýšlel. Jakmile ale začalo vystoupení, problém okamžitě přehlušila vlna euforie z potlesku dnešních návštěvníků. A tak to šlo dál a dál. Chlapec pociťoval, že mu v životě něco chybí, ale vždy to přehlušil dalším vystoupením, po kterém ohlušující potlesk přebyl jeho veškeré pochybnosti.

V chlapcových jednadvaceti letech přišel do království mor. Král vydal nařízení, které omezoval scházení se ve více lidech. Chlapec už měl vydělané slušné jmění. Nemusel se bát, že by se musel vrátit do chlapeckých let a začít žebrat. Chtěl ale vystupovat dál. Tak začal organizovat neoficiální tajné hudební večírky. Protože uspořádání bylo obtížné, začala se zvětšovat prodleva mezi nimi. Náš bard již nehrál a nezpíval každý večer, ale sotva jednou za týden a jeho frustrace se prohlubovala. Měl čas být sám se sebou. Jeho problémy už nemohl přehlušovat tleskot diváků a chlapec si začal uvědomovat, jak moc se změnil. Dříve hrával od srdce pro sebe a pro druhé. Dnes ale vystupuje jen pro své uspokojení, které mu zajistí potlesk a obdiv posluchačů, který se musí neustále stupňovat, jinak nebude spokojen…

---

Přiznám se, že se bojím toho, že když budou lidé po chválách, modlitbě či mši svaté tleskat, začne mi potlesk stoupat do hlavy a už to nebude o Jesusovi a mně, ale o potlesku a uznání. Vím, že to může znít trochu nadneseně, ale opravdu se mi to pokaždé vybaví.