Letos o prázdninách jsem odpovídal na otázky pro holky Domču a Maggie, které se v naší farnosti starají o rozhovory do zpravodaje. Celý rozhovor byl celkem narychlo ale i přesto bych se rád o celý rozhovor podělil.

Rozhovor s Petrem Kučerou

Petr je studentem na ČVUT v Praze. Kromě studia však stíhá spoustu jiných aktivit, vypomáhá na mnoha místech i mimo naši farnost. V rozhovoru se můžete dočíst, co pro něj víra a církev znamenají, kde všude je aktivní nebo jak prožil SDM v Lisabonu, kterých se o prázdninách zúčastnil.

Co pro Tebe znamená víra a proč by měl dnešní člověk vztah s Bohem vůbec hledat?

Jsem součástí studentského programu, v kterém máme pravidla. Vždy, když se o nich bavíme s novýma děckama, uvádím je příběhem: Jsou dny, kdy se nám daří a v nich žádná pravidla nepotřebujeme. Pak nastane období temna, kdy všechno není podle našich představ. V takových dnech je potřeba mít zásady, které nám ukazují správný směr. A právě víra je pro mne takovým vodidlem. Utváří moji identitu a v nelehkých situacích mi ukazuje, kudy se vydat dál. Víru nejvíce nejvíc prožívám skrze hudbu, čas strávený s kamarády a nečekané drobné situace, které mi připomínají, že tu s námi Bůh je.

Kdo Tě ovlivnil ve víře?

Spousta lidí. Na prvním místě to jsou rodiče, kteří mě ve víře vychovali a ukázali, kdo to je Pán Bůh. Formovali mě i pardubičtí kněží a Venda Metelka, kteří mě naučili to, co znamená služba u oltáře. V pozdějších letech to byla práce s mládeží a čas strávený s kamarády ze spolča, s kterými jsem mohl vést debaty na mnohá témata, která byla důležitá pro ně i pro mě. Když se zamýšlím, nemalý vliv na mě mají i nevěřící kamarádi. A to především v situacích, kdy udělají něco, co má opravdu hloubku. Nejvíce ve víře mě ale ovlivňují vztahy s nejbližšími přáteli, kteří mi často nalévají nemalé dávky zpětné vazby, které mě nutí hledat podstatu věcí.

Jsi velmi aktivní. Kde všude pomáháš a rozvíjíš své dary (Vesmír, salesiáni, hudba ve farnosti, ministrování aj.), a co Ti k tomu dodává sílu a trpělivost?

Momentálně se ve farnosti starám o děcka, která ke mně chodí na náboženství, pomáhám se scholou v Klášteráku, o prázdninách se podílím na organizaci příměšťáku. Mimo farnost mám na starosti Hudební týden na DCŽM Vesmír. Z Vesmíru znám spoustu kamarádů, kteří jsou v církvi také angažovaní, takže vypomáhám i na jejich akcích, jako jsou diecézka, celostátní setkání mládeže nebo různé kurzy. Letos jsem byl pozván do vysokoškolského společenství mládeže, kde se podílím na přípravě Studentského Velehradu. Konkrétně mám na starosti skupinku animátorů. Ministrování už teď pro mě není takové gro. Mši svatou více prožiji skrze službu hudbou. Na ministrování mě ale vždycky hrozně bavilo, když jsme se ani na ničem nemuseli domlouvat s ostatními a už jsme prostě věděli, kdo co má dělat a navzájem jsme se doplňovali.

Když se zpětně zamýšlím nad tím, co mě motivovalo k dobrovolničině, rozhodně to nebylo jen o službě druhým. Nemalou roli hrál pocit přijetí a důležitosti do daných společenství. Resp. aby mě druzí přijímali, musím pro to něco dělat. V průběhu času jsem si mnohokrát nabil hubu. Především, když akce přestaly být pravidelné a bylo třeba hledat hlubší a dlouhodobější motivaci do služby. Dnes mě motivuje především to, že mi daná činnost dává smysl, ne pořád, ale ve výsledku mě baví a nevysává pouze. Také, že vznikají nová přátelství, skrze která prohlubuji svůj vztah s Bohem, že mohu trávit čas s kamarády, s kterými jsme společně nadchnuti pro jednu věc, za kterou si jdeme. Tato změna také ovlivnila i moje smýšlení o akcích, kde program už je pouze nástrojem, ne hlavním cílem.

Zapojuješ se též do večeru chval… Kde? A co je to večer chval?

Hraju s chválovou kapelou Dotek. Dohromady jsme se dali před cca 2 lety, takže jsme poměrně mladé těleso. Společně jezdíme tam, kam nás pozvou, především po královéhradecké diecézi. Kromě Doteku se podílím i na večeru chval v Pardubicích. Z mého pohledu se spíše jedná o adoraci s chválovými písněmi. Takové katolické pojetí, které mám nejradši. S chválama se vracím k první otázce, protože nejčastěji Boží doteky zažívám právě skrze hudbu. Hudba pro mě znamená ve víře fakt hodně. Mám moc rád, když jen tak hrajeme s klukama z kapely nebo s přáteli z hudebáku. V tu chvíli můžu vypnout, zavřít oči, hrát na cello a nechat se unášet melodií, vnímat hudbu pouze jako chválu a vím, že mne nikdo nebude soudit. Dost často si rád zajdu sám s kytarou do kostela a jdu pouze Bohu vykřičet, co mám na srdci. Takový osobní styl modlitby. To pro mě znamenají chvály.

Zúčastnil ses Světových dnů mládeže v Lisabonu, jaké to pro Tebe bylo? Co byl pro Tebe nejsilnější moment (v tom nejlepším i nejhorším)?

Ano, v Lisabonu jsem byl. Nejsilnější momenty, pokud mám být upřímný, pro mě byly, když jsme se snažili získat jídlo :D. Ale dva nejdůležitější momenty pro mě byly: zaprvé, náhodné rozhovory s ostatními poutníky. Taková ta osobní setkání, kdy se o vás doopravdy druhý člověk zajímá, aniž by vás předtím znal. I doteď si s některými lidmi občas napíšeme. Také jsem potkal lidi ze všech koutů světa, a to včetně míst, kde zrovna probíhá občanská válka, trpí žízní nebo třeba z Ukrajiny, kde probíhá válka s Ruskem. Byla to intenzivní svědectví. Druhý zážitek, který si odnáším, byla katecheze z českého centra. Měl ji biskup Martin David, povídal o Panně Marii. Nikdy jsem k Panně Marii neměl vztah, nicméně jeho promluva se mě dotkla. Promluva se skládala z více částí. Vše bylo ukázáno na biblickém příběhu, když Ježíš proměňoval vodu na víno. Biskup rozebíral roli Marie a to mě chytlo za srdce. Odnáším si tři hlavní myšlenky: Mariinu aktivní přítomnost – vyčkávala, když došlo víno, tak zareagovala, zvedla se a šla to řešit. Nedrbala a neudělala z tohoto problému drama a to opravdu mohla. A za třetí, že jakmile udělala vše, co mohla, už to více neřešila a nechala to na Ježíši.

K čemu je dobrá církev v dnešním světě?

Myslím, že je důležité rozdělovat církev jako instituci a Církev Kristovu, tedy společenství všech, kteří věří v Ježíše Krista. Obě jsou pro náš život ve víře důležité a nepostradatelné. Role první církve, tedy instituce, je dle mého nezastupitelná. Aby cokoliv mohlo fungovat, je třeba vytvářet nejen ekonomické, ale i společenské zázemí. Právě to je dle mého jeden z úkolů církve. Druhým úkolem je předávání tradic a držení určitých opratí nad směřováním. Říká se, že malé spolčo do 7 lidí se dokáže řídit samo. Pokud je lidí více, je třeba už nějaké struktury. A v církvi, kde jsou miliony věřících, je třeba struktury na sto procent. Církev Kristova, tedy společenství všech, kteří věří v Ježíše Krista, je stejně důležitá, i když z jiného pohledu. My lidé jsme stvoření jako společenští tvorové. Spoustu věcí prožíváme ve skupině, můžeme z ní čerpat, můžeme se díky ní inspirovat. A i ve víře je důležité na prožívání víry nebýt sám. Mít kolem sebe lidi, s kterými mohu sdílet svoje zážitky, oni sami mě podporují a vyslechnou mě. Taková spolča jsou dle mého základním stavebním kamenem Církve. Společenství nemusí být jen mládežnické, může mít spoustu forem a může být pro všechny věkové skupiny: nábožko pro malé děti, které se učí žasnout nad tím, kdo je Pán Bůh, mládežníci, kteří sdílejí to, co zrovna v životě prožívají, ministrantská schůzka, kde se kluci učí službě u oltáře a zároveň blbnou a rvou se. Rodiče, kteří společně prožívají čas s rodinami nebo naše babičky a dědečkové, kteří nejsou sami. Jediným společným prvkem je to, že jsou spolča otevřená a není to pouze parta kamarádů, ale zvou mezi sebe Pána Boha.

Co se Ti na naší farnosti líbí a co bys rád změnil?

Mám naši farnost moc rád. Vyrostl jsem v ní a díky ní jsem, kdo jsem. Líbí se mi, že tu máme nemálo mladých rodin. Rád chodím do Klášteráku na mše svaté, ale zajdu občas i na páteční k Bártovi nebo na pátou v neděli k Jiljímu. Myslím, že je důležité, abychom nezapomínali, že všichni táhneme za jedno lano a je jedno, jestli chodím do Bartoloměje, Klášteráku nebo k salesiánům. Také mě osobně baví zkoušet bořit stereotypy v naší církvi a ptát se, proč se to tak dělá. Jestli to není jen kvůli tradici, ale dávno se už vytratila poptávka nebo původní smysl. Pokud se mi něco nelíbí, většinou se to snažím rovnou řešit, protože jináč na to zapomenu. Kdybych měl kouzelnou hůlku a mohl bych změnit jedinou věc na naší farnosti, tak bych chtěl všem dát radost, o které mluvil papež František v Lisabonu při závěrečné vigilii. Přál bych si, i když to nepůjde samo a bude to náročné, abychom se nenechali strhnout kupou povinností a dokázali si uchovávat nadšení v běžném životě. Abych nevídal jen utrápené tváře s tím, že toho je teď moc, ale viděl jejich nadšení do toho, co dělají. Abychom zvládali nejen rozjíždět nové věci, ale držet je při životě, a ne na úkor toho, že budeme žít z předchozích dobrých vzpomínek. Abychom se nebáli jít za Ním a říkat mu své ano. Abychom dokázali na své okolí přenášet radost z našeho života a sálal z nás Duch Svatý…

Na závěr bych chtěl posdílet ještě jeden citát, který mě dostal při ranních chválách na Hudebáku letos o prázdninách:

Neb bez tvé pomoci naprosto marné je,
že ve dne i v noci člověk pracuje;
jenom s tvou pomocí k cíli směřuje.

Děkujeme moc za rozhovor Magdaléna a Dominik